Etika

Konzervace

Odborný zásah spočívající v ochraně hmoty a konstrukce předmětu pomocí systému přímých zásahů stabilizující jeho fyzický stav. Při práci jsou respektovány původní technologie, materiálové složení a morfologie (uměleckořemeslný kánon) konzervovaného díla při současném potlačení vlastní umělecké iniciativy. Zásah nesmí narušit osobitost, originalitu a komplexní hodnotu sbírkového předmětu. Legitimním zásahem je naprostá rezignace na jakoukoliv operaci se sbírkovým předmětem za předpokladu, že by mu tento zákrok neprospěl. Konzervace je předem schválený plán činností směřující ke zpomalení tempa poškozování a k omezení rizik pro dílo.

V případě konzervace jde jen o ty zásahy, kterými z předmětu snímáme povrchové nečistoty s ohledem na původní materiály. Snímání provádíme chemickou cestou pomocí vhodných detergentů (saponátů a rozpouštědel, které nereagují s materiály, jež chceme dochovat. Mechanickým zásahům se straníme z důvodu možné změny fyzické podstaty artefaktu. Po očištění , sanaci a konsolidaci (napuštění, zpevnění poškozené hmoty pryskyřicí) v případě, kdy jsou tyto operace nutné se přistoupí i k fixování díla klížením, podkližováním. V závěrečné fázi předmět opticky sjednocujeme tzv.: iluzivními retušemi - provádíme barevnou egalizaci a doplnění povrchové úpravy, kterou dílo stabilizujeme vůči všem vnějším vlivům, jež způsobují znehodnocování historických předmětů.

Koncept zásahu měníme, upravujeme na základě osobitosti, individuálnosti materiálového a technologického provedení s kterýmž bylo dílo vyrobeno. Informace o materiálních strukturách, které poskytují analytické přírodovědné metody průzkumů historických výtvarných materiálů, jsou významnou součástí poznatků, které je třeba v patřičné míře soustředit a vyhodnotit před formulováním projektu – záměru každého seriozně míněného konzervátorského – restaurátorského zásahu. Podstatným aspektem je aktuální stav předmětu.

V historii, v určitých obdobích byly užívány jisté materiály a technologie o kterých se učíme, poznáváme je. Osobně shledávám uměleckohistorické předměty za poctivé a geniální ve svém technologickém, materiálovém a výtvarném pojednání, když si člověk navíc uvědomí čím vším při svém stáří tyto předměty prošly a ještě se dochovaly. Navíc vykazují právě hodnotu historickou, výtvarně-řemeslnou, která spočívá v tom, že nám reprezentuje jeden zcela určitý individuální stupeň vývoje nějaké tvůrčí oblasti lidstva. Z tohoto hlediska nás na památkách zajímají nikoli stopy rozkladných vlivů přírody, jež se projevili v průběhu času, který uplynul od doby jejich vzniku, nýbrž jejich někdejší vznik jako lidských děl. V podstatě nám jde o zachování co možná nejméně zfalšovaného dokumentu historie lidského „kultu žití“.

Restaurování

Činnost, která obnovuje celistvost – integritu předmětu na určitém známém stupni jeho historického vývoje. V určité míře tak dochází k obnovení dřívější estetické, technické, hudební aj. funkčnosti díla. Restaurování zahrnuje nejen doplňování chybějících či silně poškozených prvků, ale také odstranění těch prvků, které srozumitelnost nebo funkčnost předmětu omezují. Při restaurování dochází ke změně komplexní hodnoty sbírkového předmětu.

Proč, z jakého důvodu se díla konzervují, restaurují

Faktory ovlivňující stupeň degradace

Hlavními povětrnostními faktory vyvolávajícími změny na povrchu historických předmětů jsou:

Přílišná atmosferická vlhkost ovzduší umožňuje a urychluje průběh fotochemických reakcí. V takovémto prostředí na předmětech různých materiálových složení a povah kondenzuje vzdušná , v dnešním prostředí kyselá vlhkost společně s oxidy síry, dusíku, kovů, jež v kombinaci vytvářejí slabé kyseliny, které narušují povrchové vrstvy historických artefaktů. Dále pak přispívá k rozvoji biologického napadení umělecko-řemeslných předmětů.

Ovlivňuje fyzikální, objemové změny řady materiálů (dřevo, papír, organické pryskyřice, oleje, atd.). Nejzávažnější jsou ty změny, které vyvolávají kolísání atmosferické vlhkosti a s tím spjaté teploty prostředí. Většina látek rostlinného nebo živočišného původu nepřetržitě reagují na stupeň vlhkosti vzduchu. Jsou v neustálém , třebaže nepozorovatelném pohybu, který ohrožuje jejich hodnotu materiálovou, technologickou, morfologickou (tvaroslovnou) a historickou.

Doporučené hodnoty vlhkosti ovzduší
Kovy, silikáty 40% a méně
Fotografie 40% a méně
Papír 40 – 50%
Usně, pergamen 50 – 55%
Dřevo 45 – 55%
Textil 45 – 55%
Kosti, rohovina, slonovina 50 – 55%
Malby 50 – 60%

Chemické poškození je důsledkem působení chemikálií a také tepelnou degradací (hořením), zejména působením IČ složky světla. Vodné roztoky kyselin a alkálií se do dřeva dostávají především díky vzdušným polutantům (např. oxidy dusíku, síry, uhlíku apod.), které se usazují na povrchu materiálu a následně reagují s kondenzující vzdušnou vlhkostí.

Faktory ovlivňující stupeň degradace